Historie a lovecké využití hladkosrstého jezevčíka

        Za vývojově prvotního a nejstaršího je považován hladkosrstý jezevčík. Právě on je prý přímým potomkem staroněmeckých loveckých psů, honičů. Jeho původní forma byla rozhodně vyšší i těžší a teprve postupem času se nohy jezevčíka zkracovaly a díky příbuzenské plemenitbě se i celkově zmenšoval. Za původní barvu srsti hladkosrstého jezevčíka se považuje černá s pálením a hnědá s pálením. 

      Počátky vzniku hladkosrstého jezevčíka s červenou barvou srsti je nutno hledat někde kolem roku 1860. První chovatelské pokusy získat jezevčíka červené barvy srsti provedl německý lesník z Osterode v pohoří Harz, jménem Wilhelm von Daacke . Tento muž je považován za prvního chovatele červených jezevčíků. Lesník von Daacke byl nespokojen s vlohami svých psů pro práci na pobarvené stopě. Rozhodnut zlepšit schopnost sledovat pobarvenou stopu, vybíral malé krátkonohé exempláře, které příležitostně nalezl ve vrzích barvářů svého otce Augusta von Daacke, a ty použil právě v chovu svých hladkosrstých jezevčíků. Charakteristická černá maska a tmavá linie srsti mezi páteřními ostny jeho odchovanců byly později zbytky vlivu barvářů. Díky prvním chovatelským pokusům se von Daacke dopídil, že jednobarevnost a červená až žlutočervená barva srsti vykazuje jistou dominanci v dědičnosti. Pro další chov si také vyhledal fenu nízkonohého honiče, kterou vlastnil jeho kolega, vrchní lesník Müllerz Andreasbergu, který byl spoluzakladatel chovu Hannoverského barváře. Tato fena měla prý zářivě červenou barvu srsti a byla velmi hluboce stavěná, což znamená, že její odstup od země byl nižší, než u brakýřů z jiných oblastí. Díky přikřížení červené feny, jemuž následovala ještě další, stvořil von Daacke nový chov čistě červeného hladkosrstého jezevčíka. Se systematickým chovem započal v květnu roku 1868. Jako prosperující obchodník v Osterode si mohl dovolit chovat až 200 jezevčíků a s nimi pak chovatelsky experimentovat. Jelikož byl nepřítelem chovu v psinci, ubytovával svoje jezevčíky z velké části u lesníků, lesních dělníků a sedláků z okolí. Nejlepší jedince si ponechával u sebe v domě. Při chovu v různých krevních liniích, byl von Daacke ve své rozsáhlé chovatelské stanici schopen kombinovat formu s funkcí. Jeho lukrativní úspěchy byly významné nejen pro červenou barvu v chovu, ale jeho odchovanci byli využíváni mnohými prominentními myslivci v regionu Harze stejně dobře při lovu jako při dosledu zvěře. Následující chovatelský cíl spatřoval von Daacke ve zmenšení tělesné velikosti. V počátcích svého chovu měl k dispozici psy vážící kolem 9 kg a sám tvrdil, že pes má vážit nanejvýše 8 kg a fena nanejvýše 7 kg. Když von Daacke 1919 zemřel, převzal jeho syn, rovněž Wilhelm von Daacke, několik málo dobrých psů a choval s nimi dále. Protože však otec původně zastával stanovisko, že jezevčík se musí zmenšit, v neposlední řadě kvůli lovu pod zemí, přešel k chovu trpasličích jezevčíků. Chovatelská stanice rodiny von Daacke s názvem „von der Jeetzel“ přetrvala i Druhou světovou válku a vyprodukovala mnoho kvalitních standardních i trpasličích jezevčíků.

     Vznik jednotlivých rázů a váhových typů byl vyvolán výhradně používáním jezevčíka v lovecké praxi. Některé nory jsou tak úzké, že se v nich původní, poměrně hrubý jezevčík standardní velikosti nemohl pohybovat. Proto se i v současnosti jezevčík, s ohledem na velikost, dělí na ráz standardní, trpasličí a králičí. Králičí jezevčík musí mít obvod hrudi do 30 cm. Většinou váží maximálně 4 kg. Trpasličí jezevčík musí mít obvod hrudi 31 až 35 cm. Většinou váží maximálně 6 kg. Standardní jezevčík není limitován obvodem hrudi, který by měl být nad 35 cm, ale váhově by se měl pohybovat od 6 do max. 10 kg. Standardního jezevčíka dělí některé prameny na lehčí typ, jehož hmotnostní rozmezí se pohybuje kolem 6 až 7,5 kg a těžší typ s hmotností od 7,5 do 10 kg. Myslím si, že pro standardního jezevčíka vážícího 10 či dokonce i více kilogramů je již pohyb v podzemních norách velmi obtížný ne-li nemožný. Těžší jezevčíci nemají již s lovecky upotřebitelnými psy, chovanými dle FCI standardu č. 148 vůbec nic společného. Velikost a obvod hrudi jim již práci v noře nedovolí. Takoví jezevčíci se odcizují svému prvotnímu poslání a stávají se z nich opětovně spíše brakýři a barváři.

         Trpasličí a králičí jezevčíci jsou obecně nazýváni jezevčíky malých rázů. Jak trpasličí tak i králičí jezevčíci by se měli svými tělesnými znaky a vlastnostmi podobat svým větším příbuzným. I vznik těchto jezevčíků vyvolala pouze a výhradně potřeba užití při lovu. Někteří dnešní chovatelé velmi rádi zapomínají, že za vznik obou rázů vděčíme úzkým liščím norám a také vysoké populaci králíků na konci 19. století. Především ve východoněmecké nížině s jejími těžkými půdami vykazovaly nory divokých králíků rozsáhlé chodby, ve kterých půda nepromokala. Zde se mohli lehce a hbitě pohybovat pouze králičí  nebo někteří malí trpasličí jezevčíci. V severním Německu, kde jsou naopak lehké nebo dokonce písčité půdy, se zase jezevčíkům dařilo probíhat pouze hlavními chodbami a do vedlejších chodeb se i přes svoji větší náruživost nedostali. Na přelomu století se proto rozhodli někteří přátelé kynologie založit vlastní spolek pro chov králičích psů. Určili si cíl odchovat jezevčíka, který bude tak drobný, že nahradí nespolehlivou fretku. Fretka se do té doby často používala při lovu králíků k vyhánění králíků z jejich nor. Tito chovatelé věřili, že dosáhnou svého cíle křížením jezevčíka s trpasličím pinčem a malými plemeny teriérů. Výsledky křížení představovaly nakonec zklamání. Ve druhé generaci chyběla těmto psům lovecká náruživost a především vloha pro norování. Mimo jiné měli s požadovaným typem jezevčíka už jen málo společného, neboť jejich odstup od země byl příliš vysoký, celá kostra jemnější, hlavy měly příliš zakulacené lebky, kulatější a vystouplejší oči, kratší méně přiléhající slechy a kratší partii mordy. Proto se spolek po několika letech existence nakonec rozpadl. Vedle toho však existovala malá skupina chovatelů, pocházejících především z východních částí tehdejšího Německa, kteří se na kříženích jezevčíků s jinými plemeny nepodíleli a naopak se stavěli za dosažení úspěchu čistokrevným chovem. Tito chovatelé se sdružili roku 1905 dohromady, aby započali konstantní chov a založili samostatný Klub trpasličích a králičích jezevčíků pod vedením lesníka jménem W. Kroepelin. Klub započal svoji existenci s 30-ti členy. Obzvláště důležitou roli sehrála právě chovatelská stanice „von Barrach“ revírníka Kroepelina v Bresnitz u Ratiboře. Trpasličí i králičí jezevčíci byli zprvu chováni bez výjimky pouze samými myslivci a členové klubu se zavázali chovat pouze s lovecky osvědčenými psy. Jejich snahy a systém křížit pouze ty nejmenší zástupce plemene nastartovaly opět správný vývoj, který vedl časem k úspěchu.  Protože spolu byla spojována pouze zvířata pocházející z dobrých linií norníků, nechyběla jim ani lovecká náruživost. Do roku 1928 se klub staral pouze o králičí jezevčíky, přesto nakonec členové naznali, že není možno vyčleňovat trpasličí jezevčíky, považované za přechodovou fázi králičích jezevčíků. Klub označil jezevčíky vážící do 8 liber (3,63 kg) a s obvodem hrudi nepřesahující 35 cm jako trpasličí, zatímco psy s hmotností do 7 liber (3,17 kg) a s obvodem hrudi do 30 cm za králičí jezevčíky. Dr. Fritz Engelmann prosadil používání měřící pásky, aby byla vytvořena alespoň platná norma. Obvod hrudi měl být uváděn, aby se každý chovatel dozvěděl, zda jím vybraný chovný pes se hodí na jeho fenu s ohledem na obvod hrudi. Účelem chovu nejmenších jezevčíků bylo v první řadě to, aby se s nimi mohlo lovit na králíky. Hlavní práce králičího jezevčíka neměla spočívat pouze ve vyhánění králíků, ale i mladých lišek a tchořů z přírodních nor z jejich úzkých chodeb a ve slídění po postřelených králících, kteří zůstali ležet ve vsuku nor a jejich vytažení. Poslední činnost vykonávali dobře také trpasličí jezevčíci, neboť stále používané vsuky králičích nor nejsou tak úzké, jako hlubší chodby. Trpasličí jezevčíci se měli úspěšně používat i jako vyhaněci dospělých lišek. Díky jejich hbitosti, volnému hlasu a obratné útočnosti měli nepřerušovaně škodnou znepokojovat a donutit ji tím k opuštění nory. Přibližně od roku 1927, kdy i přes těžkosti s chovem přibývali stále noví chovatelé, dosáhl chov králičích a trpasličích jezevčíků v Německu největšího rozkvětu. V roce 1933 byl Klub trpasličích a králičích jezevčíků sjednocen s DTK (Německý klub jezevčíků). Nejtěžší ránu osudu zažili jezevčíci malých rázů po Druhé světové válce díky zániku většiny nejdůležitějších chovatelských stanic ve východních částech tehdejšího Německa. Aby bylo možno jezevčíky malých rázů opětovně lépe podchytit, byla roku 1951 v rámci DTK vytvořena pracovní společnost pro trpasličí a králičí jezevčíky. Od té doby byly na každé výstavě nebo chovatelské přehlídce u každého jezevčíka staršího 18-ti měsíců rozhodčím zjištěné rozměry zanášeny na zadní stranu průkazu původu a za každé číslo zápisu v plemenné knize byla zanesena značka „Zw.“ (trpaslík) nebo „Kt.“ (králík). Tak bylo možno v průkazu původu zjistit, zda se jedná o trpasličího nebo králičího jezevčíka. Dnes je stáří, kdy se zjišťují rozměry 15 měsíců.
     Až doposud se jezevčíci malých rázů těší ve světě stále rostoucí oblibě. I někteří současní myslivci si nemohou například díky svým prostorově omezeným podmínkám bydlení dovolit nákup většího loveckého psa a proto jejich volba padá na malého jezevčíka.  

      Co se týče loveckého využití jezevčíků souhlasím s několika názory. Především klasický lov na drobnou zvěř nepovažuji za doménu jezevčíků. Výjimkou zde je samozřejmě lov králíků. Ten se však dnes praktikuje pouze v některých západoevropských zemích. V České republice byl divoký králík značně rozšířen do padesátých let 20. století. V posledních třiceti letech se ale početní stavy silně snížily vlivem nakažlivé myxomatózy, která v nepravidelných intervalech znovu výrazně zřeďuje populaci králíků. Dnešní početní stavy jsou tak nízké, že se nacházejí na nejnižší hranici zachování druhu a králík se u nás neloví. Je-li lov králíků provozován jako práce v noře, domnívám se, že jsou především králičí, ale i trpasličí jezevčíci ideálními průvodci. Oproti fretce používané taktéž při lovu králíků nabízí malý jezevčík plno nepřehlédnutelných výhod. Jezevčík je při jejich lovu předvídatelnější než fretka, spíše králíka z nory vytáhne, je podstatně spolehlivější a nadto také všeobecně mnohostranně použitelný. Vedle práce v noře, při níž králíka v noře zadáví a vytáhne na povrch nebo vyžene ven pod flintu, poslouží jezevčík také k vyproštění a když je nutno i k usmrcení postřelených králíků, kteří zatáhnou zpět do nory, kde by pošli a jejich zvěřina byla následně znehodnocena. Proto je malý jezevčík při lovu králíků také při práci po výstřelu stejně důležitý a potřebný, jako větší lovecký pes s aportem na povrchu.  

     Další oblastí nasazení jezevčíka při lovu drobné zvěře představuje vodní práce. Někteří jezevčíci jsou dobří vodaři i přinašeči, a tím jsou schopni ulovenou kachnu hladce dopravit z vody na břeh. Přesto by nikdo neměl po jezevčíkovi v této oblasti chtít zázraky. Myslím si, že voda není přirozený životní prostor jezevčíka. Kdo však loví kachny pouze příležitostně a jinak nemá pro opravdového vodního specialistu žádné využití, nalezne i v jezevčíkovi cenného pomocníka.

     Jezevčíka považuji především za velkého mistra při klasických lesních lovech. Je výborný při slídění a nahánění a tyto disciplíny představují jeden z hlavních tří pilířů jeho práce. Na základě plemenných vlastností je jezevčík pro tyto činnosti doslova předurčen. Díky svému nízkému nosu mu neunikne při slídění žádná čerstvá stopa zvěře, díky své výrazné hlasitosti na stopě upozorní lovce na zvěř svým vydáváním ještě před očním kontaktem se zvěří a díky své poměrně malé rychlosti dokáže přivést zvěř klidně a bez zbytečného štvaní před pušku lovce zalarmovaného hlasem. Zatímco se musí, při použití vysokonohých a tím i rychlých psů, používat na štvanou a rychle se pohybující zvěř opravdu rychlá mnohdy až umělecká střelba, vedoucí nadprůměrně často k obtížným a bohužel i neúspěšným dosledům, tak při použití jezevčíků zvěř ustupuje klidněji a spíše se zdržuje, neboť v jezevčíkovi nevidí vážné nebezpečí. To umožní čekajícím lovcům správné obeznání zvěře a klidné zamíření. Jezevčík se navíc umí chovat velmi chytře při lovu divokých prasat. Pokud se mu nepodaří černou zvěř uvést do pohybu a černá naopak zatahuje do houštiny, hlásí jezevčík tak dlouho a vytrvale, dokud se zvěř opravdu nezvedne aby unikla před štěkotem, anebo dokud nepřispěchají na pomoc honci.

      Druhou z hlavních oblastí užití jezevčíka je nepochybně práce na barvě. Díky svému nízkému nosu, své kořistnické chuti a vůli nalézt se dobře zapracovaný jezevčík doslova přitiskne na pobarvenou stopu a umí předvést mistrovský výkon v dosledu. Dle mého názoru představuje jezevčík ideálního kapesního barváře, který výkonem svého nosu, samozřejmě pokud je dobře zapracován a profesionálně veden, zastoupí opravdové specialisty a oproti nim je navíc podstatně všestranněji použitelný. Na svoje omezení naráží jezevčík při práci barváře pouze až na konci dosledu poraněné a současně ještě útěku schopné zvěře. To co mu je při slídění a nahánění ku prospěchu, je mu tady k nevýhodě. Jeho malá rychlost v takových případech způsobí, že zalehlá zvěř dále uniká.

      Původní a nejtypičtější prací jezevčíka je norování, ačkoliv v dnešní době tak již většinou není. V noře byl a je odkázán pouze sám na sebe a proto se od něj při norování očekává jistá samostatnost, která také u lovecky nevedených jezevčíků sále propůjčuje jejich povaze zvláštní šarm. Ostrost na škodnou kombinovaná s chytrostí činí právě z jezevčíka ideálního psa do nory i dnes. Jezevčík by měl být mrštný a obratný a při styku s liškou by na ni měl tak dlouho dorážet a obtěžovat ji, až liška nakonec opustí noru a může být odlovena. Slepě vzteklý a ostrý dávič, který neustoupí lišce při jakékoliv konfrontaci z cesty, který si často sám způsobí zranění a jiné nepříjemnosti a často musí být i se zadávenou liškou vykopán, není pro většinu myslivců žádoucí.

      Nabyl jsem přesvědčení, že nešlo nikdy o náhodu nebo rozmar chovatelů, že pro norování a další způsoby lovu byl po celá dlouhá staletí šlechtěn jezevčík ve všech rázech a typech srsti. Jsem si vědom, že vyšlechtění plemene, specializovaného právě pro práci v noře, stálo mnoho úsilí, práce, času, financí a odříkání chovatelů. O to více je mi líto, že to co bylo léta zdokonalováno bere dnes nezadržitelně za své. Dnešní chov nejen hladkosrstých jezevčíků malých rázů vede i k produkci takových jedinců, kteří ztrácejí nebo již dokonce ztratili ty nejcennější vlohy a vlastnosti jezevčíka, jako jsou například ostrost na škodnou, hlasitost na stopě, odolnost proti vlivům počasí, jemný nos, atp. Především chov jezevčíků malých rázů se dnes bohužel dostává díky komerci do rukou lidí, kteří nemají s myslivostí nic společného a naprosto nic o ní nevědí, což se krutě podepisuje na pracovní kvalitě současné generace. Producenti štěňat a chovatelé, jejichž svěřenci viděli les jen několikrát v životě či mnohdy vůbec jsou v popředí a degradace loveckých vlastností plemene úspěšně pokračuje. Z jezevčíků malých rázů se nezadržitelně stávají krásní, milí, a někdy i poslušní společníci.

     Poslední dobou je možno se setkat v zemích FCI ještě s dalším negativním jevem v chovu jezevčíků malých rázů, ale nejen těch. Jejich původci se rekrutují ve východoevropských státech. Jedná se o křížení standardního rázu s malými rázy, kterého se dle vlastní libovůle regulérně dopouštějí neseriozní chovatelské stanice a čachráři. Osobně se mi zdá, že takoví chovatelé tvoří ve východní Evropě drtivou většinu. Ve vrzích z takových spojení se nachází jak králičí a trpasličí jezevčíci, tak i standardní jezevčíci. Je ovšem naprosto fatální, že takoví psi se mohou nejen účastnit seriózních výstav v zemích WUT, ale navíc zde slaví i úspěchy a získávají nesčetné tituly. Na to jsou jejich majitelé náležitě hrdí. Na neštěstí bylo také mnoho takových psů importováno a účastní se chovu jak v zemích FCI, tak i v zemích hlásících se k WUT. Jelikož si většina východoevropských chovatelů ovšem také příliš neláme hlavu s chrupem svých svěřenců a pracovně je i přes všechny absolvované „Fox Trials“ vůbec nevede, podle toho vše dopadá. Stává se pak, že exteriérově přenádherný, bezchybný, menší trpasličí pes připomínající typově psa standardního rázu předává svým potomkům vady chrupu a také jim většinou chybí patřičné vlohy. Křížení standardního rázu s malými rázy je nutno jednoznačně odmítnout, chceme-li si do budoucna zachovat FCI skupinu č. IV, a všechny z toho pramenící výhody. Měli bychom se snažit o jednotná jasná pravidla chovu jezevčíků v rámci všech zemí FCI.